Vítejte na strankách plné koních
23. května 2010 v 12:18Zajímavosti o koních
Arabský kůň-nejvěrnější přítel...
Koně patří do čeledi lichokopytníků. Jsou to savci na vysokých nohách, kteří našlapují jenom na špičku středních prstů. Jsou to rychlí a vytrvalí běžci, kteří obývají především pouště a stepi. Pohybují se krokem, klusem nebo cvalem. Když cválají, při každém skoku mají na zlomek sekundy všechna čtyři kopyta ve vzduchu. Nejrychlejší dostihoví koně cválají na kratší vzdálenost rychlostí více než 65 km/h. Všechny divoké druhy mají kolmo stojící hřívu a tmavý úhořovitý pruh na hřbetě. Živí se trávou, ale za špatných podmínek žerou i listí a výhonky dřevin. Na rozdíl od přežvýkavců je jejich nedělený žaludek poměrně malý.
Doba rozmnožování není omezena na určité roční období. Hřebci bojují o klisnu tak, že se obcházejí, honí, koušou a kopou. Poražený hřebec prchne. Jestliže to v zajetí není možné, může dojít i ke smrtelným zraněním. Doba březosti trvá asi 11 měsíců (50 týdnů). Na svět přichází většinou jen jedno hříbě. Když se má hříbě narodit, vyhledává klisna samotu: rodí zpravidla v noci a bez cizí pomoci. Záhy po porodu vstává: hříbě potřebuje očistit od plodových obalů a vod - matka ho tedy olíže, tím mládě očistí a masáží rozproudí jeho krevní oběh. Hříbátko vstává do hodiny po porodu. K prvnímu kroku mu někdy pomůže klisna - postrčí ho nosem k vemínku plnému mléka. Hříbě za den vypije 15-20 litrů mateřského mléka, ale saje po malých dávkách, aby mu nevadilo v pohybu.
U koní je sociální péče o tělo, přičemž se koně vzájemně škrábou zuby na krku, hrudi a plecích. Zrak, sluch a čich jsou vyvinuty dobře. Zrak slouží koni pro zevrubnou orientaci: oči jsou posazeny tak, aby viděl do stran a z velké části i dozadu. Obsáhne tak široké pole - téměř tři sta šedesáti stupňové panoráma. Koňské oči mají většinou temně hnědou barvu, setkáváme se však i s okem světlehnědým, šedomodrým, u světlých koní a u albínů se vyskytuje i oko červené. Jejich oči jsou hluboké a výrazné, odrážejí povahové rysy, nálady, stavy i proměny. Ani uši nemají všichni koně stejné. Pohyblivé uši jsou pro koně též důležitým signálním dorozumívacím prostředkem - podle jejich polohy lze soudit, v jakém je kůň rozpoložení a k čemu se chystá. Vnímá na velikou vzdálenost i tiché šelesty. Podle počtu, velikosti a opotřebení zubů dokáží odborníci poznat věk koně. Čich - nejdůležitější smysl koní, zaznamenává pachy či vůně na vzdálenost několika desítek metrů. Pokud kůň může, snaží se pohybovat proti větru, aby mohl nasávat důležité pachové stopy. Čichem se orientuje ve tmě, v mlze a v hustém lese. Čich koně varuje před ohrožením a je pro orientaci koně i pro vzájemné dorozumívání nesmírně důležitý.
Lidský život je třikrát delší než život koně. Osmnáctiletý člověk dosahuje dospělosti - osmnáctiletí kůň už se sklání ke stáří. Kůň se průměrně dožije 20-25 let. Jen ve výjimečných případech dosáhne i čtyřicítky.
Kostra je mimořádně účelná, pevná a odolná. Skládá se z 252 kostí. Ocas - hustý svazek tvrdých a ostrých žíní slouží koni při skoku a cvalu jako "kormidlo", v klidu k odhánění dotěrného hmyzu. Žíně rostou jako vlasy, ocas se prodlužuje a houstne. Kupírování už se dnes dělá jen u těžkých koní.
Soužití ve stádě určuje dodnes jejich chování - koně jsou typicky společenská, stádová zvířata, svůj stádový pud dědí, je jim hluboce vrozen a nedá se ničím podstatně ovlivnit. Domestikace, soužití s člověkem a tedy zajištěný život v bezpečných stájích mnohé změnily (např. temperament koní), instinktivní chování však nikoli. K domestikaci došlo nejprve ve stepních oblastech Asie, později i na evropském území. První písemné zmínky o koni, jakožto běžném domácím a chovném zvířeti, se dochovaly v Mezopotámii a ve starých čínských záznamech z údobí kolem 3500 let
povídka