Vítejte na strankách plné koních
Zajímavosti o koních
23. května 2010 v 12:18
Podle jedné legendy jsou arabové potomky pěti klisen ze stáda proroka Mohameda. Příběh vypráví, že Mohamed nechal všechny koně po třicet dní žíznit a hladovět a pak je dovedl k řece.
Ve chvíli, kdy koně vyrazili kupředu, aby palčivou žízeň zahnali, je Mohamed zavolal zpátky. Většina z nich zůstala u vody, ale pět nejvěrnějších se otočilo a z posledních sil se dovleklo ke svému majiteli. Mohamed jim požehnal a založil s nimi chov koní.
Arabští koně se podíleli na úspěchu Mohamedových vojsk, která šířila islám v okolních světě. Díky tomu, že tahle zvířata ujdou obrovské vzdálenosti, se vojska dostala opravdu daleko. Arabští koně zdokonalili prakticky všechna koňská plemena, se kterými se po cestě setkali. Předali potomkům odolné geny, které jim umožnily přežít tvrdý život na poušti, a spolu s berberskými a achaltekinskými koňmi jsou základem, ze kterého pochází všechna ostatní známá evropská dostihová plemena.
čím je pro tebe kůň
Koně patří do čeledi lichokopytníků. Jsou to savci na vysokých nohách, kteří našlapují jenom na špičku středních prstů. Jsou to rychlí a vytrvalí běžci, kteří obývají především pouště a stepi. Pohybují se krokem, klusem nebo cvalem. Když cválají, při každém skoku mají na zlomek sekundy všechna čtyři kopyta ve vzduchu. Nejrychlejší dostihoví koně cválají na kratší vzdálenost rychlostí více než 65 km/h. Všechny divoké druhy mají kolmo stojící hřívu a tmavý úhořovitý pruh na hřbetě. Živí se trávou, ale za špatných podmínek žerou i listí a výhonky dřevin. Na rozdíl od přežvýkavců je jejich nedělený žaludek poměrně malý.
Doba rozmnožování není omezena na určité roční období. Hřebci bojují o klisnu tak, že se obcházejí, honí, koušou a kopou. Poražený hřebec prchne. Jestliže to v zajetí není možné, může dojít i ke smrtelným zraněním. Doba březosti trvá asi 11 měsíců (50 týdnů). Na svět přichází většinou jen jedno hříbě. Když se má hříbě narodit, vyhledává klisna samotu: rodí zpravidla v noci a bez cizí pomoci. Záhy po porodu vstává: hříbě potřebuje očistit od plodových obalů a vod - matka ho tedy olíže, tím mládě očistí a masáží rozproudí jeho krevní oběh. Hříbátko vstává do hodiny po porodu. K prvnímu kroku mu někdy pomůže klisna - postrčí ho nosem k vemínku plnému mléka. Hříbě za den vypije 15-20 litrů mateřského mléka, ale saje po malých dávkách, aby mu nevadilo v pohybu.
U koní je sociální péče o tělo, přičemž se koně vzájemně škrábou zuby na krku, hrudi a plecích. Zrak, sluch a čich jsou vyvinuty dobře. Zrak slouží koni pro zevrubnou orientaci: oči jsou posazeny tak, aby viděl do stran a z velké části i dozadu. Obsáhne tak široké pole - téměř tři sta šedesáti stupňové panoráma. Koňské oči mají většinou temně hnědou barvu, setkáváme se však i s okem světlehnědým, šedomodrým, u světlých koní a u albínů se vyskytuje i oko červené. Jejich oči jsou hluboké a výrazné, odrážejí povahové rysy, nálady, stavy i proměny. Ani uši nemají všichni koně stejné. Pohyblivé uši jsou pro koně též důležitým signálním dorozumívacím prostředkem - podle jejich polohy lze soudit, v jakém je kůň rozpoložení a k čemu se chystá. Vnímá na velikou vzdálenost i tiché šelesty. Podle počtu, velikosti a opotřebení zubů dokáží odborníci poznat věk koně. Čich - nejdůležitější smysl koní, zaznamenává pachy či vůně na vzdálenost několika desítek metrů. Pokud kůň může, snaží se pohybovat proti větru, aby mohl nasávat důležité pachové stopy. Čichem se orientuje ve tmě, v mlze a v hustém lese. Čich koně varuje před ohrožením a je pro orientaci koně i pro vzájemné dorozumívání nesmírně důležitý.
Lidský život je třikrát delší než život koně. Osmnáctiletý člověk dosahuje dospělosti - osmnáctiletí kůň už se sklání ke stáří. Kůň se průměrně dožije 20-25 let. Jen ve výjimečných případech dosáhne i čtyřicítky.
Kostra je mimořádně účelná, pevná a odolná. Skládá se z 252 kostí. Ocas - hustý svazek tvrdých a ostrých žíní slouží koni při skoku a cvalu jako "kormidlo", v klidu k odhánění dotěrného hmyzu. Žíně rostou jako vlasy, ocas se prodlužuje a houstne. Kupírování už se dnes dělá jen u těžkých koní.
Soužití ve stádě určuje dodnes jejich chování - koně jsou typicky společenská, stádová zvířata, svůj stádový pud dědí, je jim hluboce vrozen a nedá se ničím podstatně ovlivnit. Domestikace, soužití s člověkem a tedy zajištěný život v bezpečných stájích mnohé změnily (např. temperament koní), instinktivní chování však nikoli. K domestikaci došlo nejprve ve stepních oblastech Asie, později i na evropském území. První písemné zmínky o koni, jakožto běžném domácím a chovném zvířeti, se dochovaly v Mezopotámii a ve starých čínských záznamech z údobí kolem 3500 let
povídka
Kdysi, když ještě nebyla auta, tak se všechno převáželo koňskými povozy. Jako je dnes „Autodoprava“, dříve bylo „Povoznictví“. A aby se těm koňům a kočím dobře šlo, tak se podle cest a silnic sázely aleje stromů a koně měli v létě stín a ani vítr tolik nefoukal, jak ho ty stromy zadržely a v zimě nebyly díky stromům a keřům zaváté silnice sněhem. A bylo i nějaké ovoce na občerstvení a v příkopě u cesty se pod stromy koně napásly a vozka si ve stínu odpočinul. A stromy podle cest poskytly i úkryt a domov ptákům. A krajina byla krásná a vzduch čistý vlahý.
Každý kdo jede na koni na vyjížďku má rád kolem sebe krásnou čistou přírodu. A proto by měl být každý koňák i dobrým pozorovatelem a ochráncem toho, co kolem nás je, roste, běhá a zpívá. Je i v zájmu vašich koní, aby se nenapili otrávené vody, aby si mohli odpočinout ve stínu stromů a napást se zdravé trávy.
Každý koňák by měl chránit pro sebe a koně stromy, které rychle mizí z volné krajiny, všímat si kde kdo co vypouští do vody, kde jak postřikují, a ptát se, proč jsou vyřezané ty krásné keře, pokácené ty stromy a zabetonovaný krásný trávník. Většinou je to jen pro něčí peníze, ale už nové koře a stromy nikdo nevysazuje. Chraňme si přírodu, aby bylo kam s koňmi jezdit, a aby bylo trochu stínu i pro naše koně…
